Rozvod je psychická zátěž nejenom pro dospělé, ale i pro děti. Navíc ještě, když se o ně začnou rodiče rvát jako psi, tak jim to také nepřidá. Od rozvodového soudu si obvykle rodiče odnášejí papír, který určuje, kdo se bude o dítě starat, u koho bude bydlet a komu vlastně připadne.
Dále tam může být rámeček, jak se budou případně podílet na výchově oba dva. V podstatě nejjednodušší varianta je, zeptat se přímo dítěte u koho chce být. Ve Švýcarsku a v Holandsku to takhle praktikují, ale až u dvanáctiletých dětí. U nás nastává ovšem byrokratická mašinérie, ze které vyjde stejně nejhůř to dítě.
Dítě, o které se rodiče tahají, může soud poslat například do diagnostického ústavu, dětského domova či co je asi ještě horší, dokonce i na psychiatrii. Tuto praxi velmi ostře odsuzuje mnoho renomovaných odborníků na toto téma. V Opavě zavřeli na psychiatrii, lidově do blázince, jedenáctiletého školáka, aby přehodnotil svůj stav ke svému otci. Takhle by to nemělo fungovat, protože když jedno dítě nechce toho, co třeba zavinil ten rozvod, upřímně většinou to zaviní muž, tak ho přece nemůže nikdo nutit. Dokonce se dítě může i exekvovat, což je příšerná představa. To se potom maminka zabarikáduje doma, ale nic jí to není platné.
Mnoho dětí, které projdou martyriem rozvodu rodičů, tak si nese psychické následky celý život. Dlouhodobý stres nikomu z dospělých nepřidá, natož dítěti. Existuje způsob, jak to všechno řešit. Je možné vyhledat odborníka, který by mohl pomoci s dohodou. Dohoda je možná, když budou obě strany spolupracovat. Někdy se stává, že oba rodiče jsou klidní, ale stejně nejsou schopní se dohodnout, protože oba své dítě mají rádi a nechtějí se ho vzdát. V tom případě by měl ustoupit otec, protože dítě potřebuje více matku, tak to vždycky bylo. Takoví pomocníci se jmenují mediátoři a jsou to takový prostředníci.